Autorka v knize vypráví o mladinké dospívající dívce Pavle, která žije se svou rodinou na maloměstě. Celý příběh se odehrává v 60. letech. Pavla bydlí se svojí matkou, dědou a babičkou v malém bytě. Jelikož je zrovna v období puberty, všemu, co se kolem ní právě děje, se snaží přijít na kloub. Navíc má takový pocit, že má málo prostoru, a proto touží po svobodném životě. Také by chtěla najít dobré kamarády, ale hlavně svého otce. Od matky se pouze dověděla, že odešel za nějakou mladší. Pavla ale i přese všechno, co odporného jí o otci povídaly matka s babičkou, chtěla zjistit, kdo vlastně byl. Bohužel se ale dozvídá, že její otec měl nehodu na motorce a že zemřel. Ona však i přesto odjíždí na Slovensko, aby poznala prostředí a rodinu, v jaké žil. Pavla doufala, že by jí mohlo od tohoto maloměstského života pomoct hlavní město republiky, Praha. Bohužel, ale i v Praze přišla o své iluze, o iluze žít poklidným krásným životem, bez své matky, kterou podle všeho čím dál víc a víc neměla ráda. Snažila se také najít pravou lásku, ale bohužel ani v tomhle se jí nepoštěstilo. Později se však Pavle začne dařit, jelikož se stává spisovatelkou a tudíž se seznamuje s mladými lidmi, kteří mají umělecké cítění a dokážou jí porozumět.
Ukázka: (str. 38-39)
"Na stole vonělo v misce zvláštní ovoce. Oranžovější než veverky v parku, s pórovitou kůrou. Babička zajela do povrchu jedné koule nehtem a dala mi přivonět k rýze v ovoci. Z tak výrazné, svěží vůně se mi málem zatočila hlava.
"Tohle se dá opravdu jíst?" zeptala jsem se.
"Jo, tohle jsou pomeranče, Pavlínko. Už léta jsem je neviděla," poučila mě zjihlým hlasem. "Počkej, ještě si neber. Musím ti ukázat, jak se to jí," řekla, ale vzpomněla si, že nekoupila v konzumu meltu a odběhla. Pomeranče zářily na misce jako zapadající sluníčka, setřesená za pět večerů do jedné nádoby. Lehce jsem jeden z nich drásala nehty a pak jsem inhalovala zblízka tu neznámou, fascinující vůni. Z okna kuchyně jsem viděla na dvůr, kde se právě poflakovala Alenka. Musela jsem za ní! Zakázaná kamarádka pomeranče už znala, přesto oranžovou kouli zevrubně prohlížela, čichala k ní, pohazovala si s ní. Z okna se vyklonila její matka a nepřátelsky si mě změřila:
"Mazej domů, Aleno!"
"Dáš mi ho?" zeptala se Alenka, nečekala na odpověď a odběhla i se vzácným plodem. Babička po příchodu okamžitě objevila jednoho z pěti kousků, jako by odešla jen proto, aby mě pak mohla načapat při krádeži. Podrobila mě výslechu za pošvihávání důtek. Darování vzácné poživatiny, na niž stála dvouhodinovou frontu, nepříteli ji rozzuřilo. Musela jsem si kleknout na struhadlo.
"Koukej odprosit!" křičela na mě. Odmítla jsem. Raději jsem se znovu pohroužila do proudu hořkých a vzpurných myšlenek a představ. Po další hodině jsem opět dostala příležitost pokořit se, prosit za odpuštění ohavného prohřešku.
"Odprosit? Ale za co?" zeptala jsem se drze a babička se rozvibrovala nerváctvím.
"Tak ty nevíš za co? Jo? Jo? Budeš rozdávat pomeranče cizím parchantům a nevíš za co! Jo?"
"Jo. Jo, jo!" opáčila jsem. Nechala mě klečet další hodinu. Ten den jsem naklečela celkem pět hodin. Byl to osobní rekord. Neodprosila jsem, a tím jsem položila základní stavební kámen při budování sebe sama, dřiny, s níž mně hned tak někdo nepomohl."
Tuto ukázku jsem si vybrala, protože zde hlavní hrdinka popisuje ovoce, které v životě neviděla a velmi se mi líbí právě to, jak detailně se do tohoto popisu zabírá.
Hodnocení:
90b ze 100b – Kniha se mi docela líbila, i když mi občas přišlo, že je v ní poměrně dost nadávek, ale na druhou stranu jsem se dozvěděla něco o tom, jak byl kdysi život těžký a jak se s ním dokázala vypořádat náctiletá holka. A také, abych pravdu řekla, jsem v některých pasážích od této knížky nemohla odtrhnout oči.